V cyklistickém světě existuje tenká hranice mezi ambicí a čistým šílenstvím. Poté, co jsme loni pokořili magickou třístovku, jsme si mysleli, že máme „splněno“. Jenže zima je dlouhá, cyklistické srdce neklidné a v hlavách se začal rodit plán na další úroveň – „čtyřkilo“. Meta, která už budí respekt i u ostřílených borců. Věděli jsme, že to bude bolet. Ale ta vidina absolutního vítězství nad vlastní únavou byla silnější.
Příprava: Krev, pot a setkání s legendou
Výzva byla hozena, ale ohlas byl slabý – na start se nakonec odhodlali jen Jirka Mansfeld a Jirka Guttenberg. Trénink začal už v mrazivých zimních měsících. Zatímco jiní odpočívali u krbu, my jsme polykali první tréninkové kilometry v plískanicích a větru. Jaro sice počasím šetřilo, ale naše odhodlání neuhasilo. V nohách jsme měli tisíce kilometrů, když jsme v květnu absolvovali „zahřívací“ dvoustovku do Kutné Hory a finální prověrku na Ještědu.
Právě cesta z Ještědu nám do cesty přihrála nečekaný impuls. Na občerstvovačce v Oboře jsme potkali Katku Secteur – žijící legendu aplikace Strava. Ženu, která za rok najede neuvěřitelných 45 000 kilometrů. Její klid a rady nám dodaly víc než jen technické info; byla to injekce psychické síly. Pokud takové objemy dává ona s úsměvem, my tu jednu čtyřstovku prostě musíme „urvat“.
Den D: Cesta do saské metropole a zpět
Sobota 12. června, 4:00 ráno. Mšeno ještě spí, ale čtyři postavy v dresech už cvakají do pedálů. Čtvrtým do party se na poslední chvíli stal Martin Kauler, který nás doprovodil na Mělník, než se musel odpojit za pracovními povinnostmi. Ranní vzduch byl svěží, silnice prázdné a kilometry pod koly utíkaly s lehkostí, kterou dává jen ranní euforie.
V Děčíně přichází první kofeinový doping a přesně v poledne už pózujeme v centru Drážďan. Tachometr hlásí 192 km. Polovina je za námi, ale ta těžší část teprve začíná. Příroda nám však tentokrát podala pomocnou ruku – severozápadní vítr, který nás cestou tam brzdil, se změnil v mocného spojence pro návrat.
Krize, podpora a finální metry
Návrat proti proudu Labe už byl testem vůle. V Ústí nad Labem nás čekalo morální povzbuzení – Martin nám přijel naproti, aby nás vzal „do háku“ a ušetřil nám drahocenné síly. Tělo už si říkalo o své. Tekutiny jsme do sebe lili po litrech (celkový účet se zastavil někde u deseti litrů na hlavu) a zastávky se stávaly nutností, nikoliv volbou.
Když jsme dorazili do Doliny, slunce už dávno zapadlo a ke slovu přišly světlomety. Ve Mšeně se nám naskytl pohled na krutý údaj: 391 km. Chybělo devět kilometrů do magické hranice. Únava ne únava, tohle se nedá nechat nedokončené. Kroužili jsme po okolí jako přízraky, dokud na displeji nezasvítilo ono vytoužené číslo: 400.
Zasloužená odměna
V 22:30, po téměř 15 hodinách čistého času v sedle, jsme konečně sesedli z kol. Pohled na cyklopočítače potvrdil, že to byl vskutku epický den. Průměrná rychlost se udržela na velmi slušných 27 km/h, ale teprve detailní statistiky odhalily skutečnou náročnost této expedice.
Během cesty jsme museli zdolat 1 797 výškových metrů, což v kombinaci s délkou trasy znamenalo brutální energetický výdej. Naše těla spálila neuvěřitelných 7 161 kcal při průměrném výkonu 129 W. Tato čísla jasně dokazují, že to nebyl jen „výlet“, ale poctivý sportovní výkon na hranici našich možností. Není divu, že u Lva chutnalo první orosené pivo jako zasloužená medaile.
Dosáhli jsme své hrany. Tohle byl náš osobní Everest. Víme, že dál už se nám pravděpodobně chtít nebude a příští výzvy budou směřovat jiným směrem. Ale ten pocit, že jsme „čtyřkilo“ zlomili, nám už nikdo nevezme.
