(a možná poslední) silniční šílenství
Opět jsem se nechal strhnout a přihlásil se na svůj v pořadí už pátý start na L’Etape Praha. Říkal jsem si: nové místo startu, nová trasa a část naší republiky, kterou ještě neznám. Pojedu i přesto, že mě poslední dobou silniční kolo vůbec nebaví. Po tomto závodě se totiž chystám se silniční cyklistikou částečně skončit a věnovat se už jen gravelu. Ale to sem teď nepatří.
Ráno se probouzím a už vím, že se mi na ten závod opravdu nechce. Vedro je od samého rána a předpověď slibuje 35 stupňů. To bude zase masakr. Po skvělé snídani od přítelkyně (která mimochodem jede také 😊) a po vytažení zmrzlých triček z mrazáku – což byl super nápad – sedáme do auta a jedeme vstříc závodu. Oba si říkáme, že hlavní je nebláznit, hodně pít a dojet v pohodě do cíle.
Na Pankráci už začíná klasický frmol. Parkujeme, házím na sebe dres, zmrzlé triko dávám za krk a přesouváme se na start dlouhé trasy (136 km). Před sluncem se tu moc schovat nedá, proto se jedu ještě osvěžit pod sprchy 😊. Než dojedu do koridoru, jsem sice opět suchý, ale ještě že mám to chlazení na zádech.
Přichází 11:00 a pořadatel výstřelem ze startovní pistole zahajuje závod. Tepovka je na 120 tepech za minutu a jde se na to. Průjezd Prahou je vcelku pohodový. U Modřan přichází ostrý start a letí se. Prolétneme Komořany a začínáme stoupat na Točnou. Zde zjišťuji, že se mi jede vcelku dobře. Kopec zvládám vyjet při průměru 312 W, takže se musím hlídat, abych to nepřepálil.
Po sjezdu přijíždíme do obce Zvole, kde na nás čeká neskutečný špalír fandících lidí. Naskakuje mi z toho husí kůže. Je to krásný pocit, který ale trvá jen chvilku, než začne další stoupání do Jílového. Ještě že se jelo v lese. I zde je spousta lidí, kteří nás ženou dál. Pořád se musím hlídat a nenechat se vybláznit. Mám před sebou ještě dost kilometrů a slunce stále přitápí – na budíku už mi svítí 35 stupňů.
Po výjezdu do Jílového klesáme krásným sjezdem do Kamenného Přívozu. Tady už z reconu vím, že mě čeká dlouhé stoupání a není potřeba tolik tlačit do pedálů. Hlavní skupina je stejně pryč 😄. Snažím se držet plynulé tempo a kopec mi mizí za zády.
Trasa nám krásně odsejpá, jedeme ve větší skupině a docela se nám daří i střídat. U obce Křečovice koukám na budík a máme za sebou 75 km. Uteklo to jako nic, i když už se pomalu začínaly ozývat nohy. Ale pořád to jelo.
Následně padáme krásným a dlouhým sjezdem k přehradě Slapy. Na budíku mám 72 km/h, ale není kam spěchat – čeká nás nejdelší stoupání na trati, výjezd od přehrady přes Křemečnou. Zde už byla na závoďácích vidět obrovská únava. U některých se projevila dehydratace, a někteří dokonce padali z kola. Bylo opravdu šílené vedro. Já si pořád držel svoje tempo, předjížděl několik dalších lidí a bidony měl stále napůl plné. Zatím se mi dařilo tekutiny úspěšně doplňovat.
Teď to malinko zkrátím. Jelo se skvěle až do Velké Lečice, kde se ozvaly první křeče. V tu chvíli si říkám: „A je to v řiti.“ 😊 Začal foukat lehký protivítr, skupina přede mnou mi odjela a já tam najednou zůstal sám jako kůl v plotě. Jedu dál a hurá – občerstvovačka za 1 km! Hecnu se, dojíždím tam, beru bidon s vodou, velký bidon s ionťákem, hodím do sebe ještě 4 kelímky vody a valím dál. Dávám poslední želé a v krátkém stoupání se mi nohy zase daly do normálu. Jedeme dál!
Následuje sjezd do Davle. Vím, že musím dojet skupinu přede mnou, protože se nechci sám gumovat na dvanáctikilometrové rovině do Prahy. Povedlo se! Zachytávám nástup skupiny a valíme skoro 46 km/h. Nestojí mě to moc sil, krásně se vezu a najednou se ocitám na špici, tak taky chvíli potáhnu. Paráda, máme to skoro za sebou, už chybí jen brdek přes Zbraslav a zpět na Pankrác.
Jenže najednou se na rovince přestává spolupracovat. Někteří s tím začínají vyjebávat. No nic, říkám si. Jedu, míjím jednoho závodníka za druhým, naznačuji, že chci střídat, ale nic se neděje. Otáčím se a koukám – jedu úplně sám. Tak co, prostě jedu a uvidíme, co to dá. Nakonec se to povedlo, odjel jsem ze skupiny a v závěrečném kopci už jsem si své místo udržel.
Hurá, jsem v cíli! V tu chvíli jsem si připadal jako totálně vysušená treska. Ze mě i z dresu zbyla jen slaná krusta. Moje pocity jsou teď velmi smíšené – mám obrovskou radost, že jsem to zvládl v krásném čase, ale zároveň vím, že už to víckrát nepojedu. Myslím, že to byl můj poslední silniční závod. Když to ale celé rozležím v hlavě, musím říct, že jsem si ho moc užil a je to jeden ze skvělých cyklistických zážitků.
Teď už mě čeká jen zasloužená studená odměna a slíbený přestup na gravel.
📊 Data ze závodu
- 📏 Délka: 135 km
- ⏱️ Čas: 4:07:00
- ⛰️ Celkové převýšení: 1887 m
- 🚀 Průměrná rychlost: 32,8 km/h
- 🔥 Kalorie: 3076 kcal
- 🌡️ Průměrná teplota: 35 °C
- 💪 Náročnost: Strašná (zvlněný terén + vedro)